Irbis neboli sněžný levhart
Irbis, Uncia uncia (Schreber, 1775), se řadí k podčeledi velkých koček, Pantherinae, a k samostatnému rodu Uncia. Od ostatních velkých koček se liší v celé řadě znaků. Poněkud jiná je již celková stavba jeho těla: Charakteristické jsou především poměrně velmi dlouhé zadní končetiny, což souvisí s jeho mimořádnými dispozicemi ke skoku - sovětský zoolog S.I.Ogněv uvádí, že pozoroval irbise, jenž jediným skokem překonal vzdálenost 15 metrů. Neobyčejně dlouhý je irbisův ocas, který pomáhá při skoku udržovat rovnováhu.
Nejnápadnější jsou však rozdíly ve stavbě lebky patrné i na tvaru hlavy. Lebka irbise je ze všech velkých koček nejširší a typická stlačením v oblasti horních částí nosních kostí a vysoce klenutým širokým čelem. Nosní dutina je velmi rozsáhlá a nosní kosti neobyčejně široké, což irbisovi pomáhá ohřívat chladný vysokohorský vzduch před tím, než vstoupí do plic.
Z hlediska fylogeneze velkých koček představuje irbis primitivní formu s četnými znaky, které připomínají přímou evoluční relaci původních forem velkých koček k podčeledi malých koček, Felinae.
Irbis je vysoce specializovaný typ kočkovité šelmy obývající výhradně vysokohorské oblasti. Ve srovnání s ostatními velkými kočkami je areál rozšíření irbise poměrně malý a váže se výhradně k oblasti vysokých pohoří střední Asie: Rozšíření a početnost irbise
Rozšíření a početnost irbise se zmenšuje. Ve volné přírodě se stává stále vzácnější a v celé řadě míst původního výskytu je již zcela vyhuben, což má za následek mimo jiné i oddělení jihosibiřské a mongolské populace od zbytku populace středoasijské. Mezinárodní unie pro ochranu přírody jej proto zařadila do seznamu chráněných druhů a založila jeho chovnou knihu.
V areálu svého výskytu irbis vyhledává kamenitý suťovitý terén, který je ostrůvkovitě pokryt vegetací s převahou travin či keřů. Objevuje se rovněž v horských lesích nebo na okrajích sněhových polí. S výjimkou severní hranice rozšíření se obvykle pohybuje v nadmořské výšce 3000 - 4500 metrů nad mořem (někdy se udává nadmořská výška mezi 2000 - 3000 metry). V zimním období sestupuje za potravou až do údolí ve výšce okolo 1500 metrů, zatímco v letním období může vystoupit až do míst v nadmořské výšce 6000 metrů nad mořem. Rozloha individuálního teritoria irbise je průměrně 600 - 700 km2, může však přesáhnout i 1000 km2.
Zřejmou adaptaci k popsanému životnímu prostředí irbise představuje jeho zbarvení, jehož základ je velmi světlý - smetanově plavý až téměř bílý s lehkým plavošedým nádechem. Na tomto základním zbarvení je sněžný levhart zdoben tmavou kresbou, kterou na hlavě, krku a dolních částech končetin tvoří větší či menší plné černé skvrny, zatímco na lopatkách, bocích a stehnech jsou velké okrouhlé (nebo podélně okrouhlé) šedohnědé až šedočerné skvrny. Podobné skvrny má i ocas, k jehož konci se však skvrny přeměňují v příčné proužky a jehož špička je tmavá. Srst irbise je neobyčejně jemná, hustá a dlouhá - v létě kratší (okolo 30 - 40 mm), v zimě delší (uvádí se údaje od 60 do 120 mm).
Irbis dosahuje velikosti středně velkého levharta, ovšem pohlavní dimorfismus ve velikosti těla není tak výrazný jako u jiných druhů velkých koček. Dospělý irbis dosahuje celkové délky okolo 2000 mm, přičemž na ocas připadá o něco méně než polovina. Největší irbis, který byl patrně kdy uloven pocházel z oblasti Altaje a měl celkovou délku 2230 mm (ocas 980 mm). Hmotnost samce se pohybuje v rozpětí 45 - 50 kg, zatímco hmotnost samice je od 30 do 40 kg. Největší známá hmotnost těla irbise byla zaznamenána rovněž v oblasti Altaje a činila 68,5 kg.
Za potravou se irbis vydává nejčastěji za soumraku a v noci. Ve dne dává většinou přednost odpočinku, avšak jsou popsány případy, kdy irbis vychází na lov během dopoledne. Při hledání potravy se řídí především zrakem a sluchem. Loví číháním v záloze, nebo se trpělivě přibližuje plížením a náhle útočí. Živí se hlavně velkými horskými kopytníky, v nižších polohách loví i prasata, jeleny a případně ptáky a hlodavce.
Hlasový aparát irbise nezahrnuje "skutečný řev" velkých koček. Nejhlasitějším zvukovým projevem, zejména v období rozmnožování, je hluboce laděné a táhlé volání. Kromě toho irbis vrčí, prská a mňouká a přerušovaně přede. Při útoku vyráží irbis chraptivě kašlavý zvuk.
Úkrytem irbise jsou jeskyně či skalní rozsedliny. Z Kyrgyzstánu jsou známy případy, kdy irbis obývá opuštěná hnízda supů na nízkých rozložitých stromech.
Irbis žije většinou samotářsky, ale páry, které se vytvářejí v období rozmnožování často drží pohromadě déle, než u jiných velkých koček. K rozmnožování může u irbise docházet v kteroukoliv roční dobu, avšak nejčastějši připadá období páření na únor a březen. Doba březosti je od 90 do 103 dnů a rodí se obvykle 2 - 3 mláďata, která vidí po prvním týdnu života. Ve druhém měsíci ochutnávají mláďata masitou stravu a ve třetím měsíci následují matku, s níž zůstávají přes první zimu.
Literatura:
Vratislav Mazák, Zvířata celého světa, díl 7, Velké kočky a gepardi, Praha 1980
Jan Plesník, Kolik ještě přežívá ve volné přírodě irbisů, Časopis Ochrana přírody, číslo 8, ročník 58
Evžen Kůs, Mláďata v ZOO, Praha 1993
Rodney Jackson, Snow leopard, Status, distribution and protected areas coverage, Los Gatos 2002